Ramon se na ni podíval a konečně se usmál také. Mairon musela mlčet pocítila nepříjemný pocit náhlé úzkosti, nebo je to snad nepříjemný pocit z toho že ukrývá něco co se nesmí Ramon dozvědět? Jeho slova se jí zaryla do hlavy, jak dokázal oddaně Lil milovat. Byla mu vším, přišel o ni, chce se za ni pomstít. Zaklonila hlavu, dala ruku pryč z Ramonových ramen a lehla do trávy.
„ Z Lil je nyní vaše hvězda, za to všechno co pro ní děláte i přitom že už není s vámi, určitě vás seshora chrání svou největší silou.“
Ramon jí jemně pohladí po ruce „Děkuji, za všechno“ řekne a ulehne vedle ní.
Mairon se usmívá, pocit lehkého štěstí. Podívá se Ramonovi do očí. Jeho hluboký pohled, jeho mužská postavy, jemný porost na tváři.
Jenom leželi pod hvězdnou oblohou a koukali si do očí, sem tam se usmáli. Ramon se jí očima dotýkal, její bledé pleti, vpíjel se do jejích očí, pohrával si s černými havraními vlasy.
Mairon už to nevydržela musela se na něco zeptat.
„ Ramone? Myslíte že už bychom mohli konečně přestat?“
Ramon se pohotově posadil „ Jak to myslíte?“
„ Mluvím o tom nekonečném vykání, zasloužíme si úctu, ale v těch dnech co ještě spolu prožijeme myslím že tohle potřebovat nebudeme,“
Ramon se zasmál  „ Já už se bál co navrhnete, jistě v této situaci bych to tykání schvaloval,“
Mairon se k němu posadila „ Tak tedy od teď mě těší Mairon,“ podala mu ruku
„ Ramon,“ ruku jí oplatil, nesměle se k ní natáhl a chtěl jí políbit.
Mairon jako by vůbec netušila co přijde odvrátila hlavu a opět zalehla do trávy, Ramon se tvářil trochu překvapeně, byl v rozpacích, nedal ovšem na sobě nic znát a lehl si vedle ní.
„ Tak tedy dobrou noc Ramone“ popřála Mairon
„ Dobrou noc,“ Odpověděl.
Mairon věděla že Ramon chtěl jeden polibek, nemohla to udělat, nechtěla. Věděla že by ho mohla zklamat, co když tušil i něco víc. Bylo by pro ní vše těžší, ještě víc než to je nyní. Víčka jí stále víc a víc těžkla nemohla je udržet, podvolila se tomu, její dech už byl pravidelný, odešla do říše snů. Nevadila jí studená zem pod ní, nějak se v Ramonově přítomnosti cítila příjemně a bezpečně. Usnula ve snu se probudila ve svém penzionu, vedle ní ležel její bratr, když vyšla ven čekala na ní Neila. Vyjely společně na koních do přírody, smály se, povídaly si, dělaly závody. Vše jako za starých časů. Mairon se ze spaní usmívala.
Ramon sledoval její pohyby když spala, vnímal její dech. Nemohl usnout, záviděl jí to. Tohle by už také potřeboval, ale ať se snažil sebevíc nemohl usnout, jeho tělo bylo neklidné, převaloval se, vnímal jakýkoliv pohyb stromů, vody, větru. Znění noci mu připadalo hlasité tak jako nikdy před tím.
Musel stále přemýšlet nad tím co se stalo, co se stane, kam vlastně jdou? Jsou opravdu andělé tak silní jak se říká? Je vše z té pověsti pravda?
„ Tak co Lil hlídáš si mě dobře?“ řekne v duchu hvězdě co nad ním svítí.
Noc mu připadá nekonečná, svit měsíce je jako žár co mu pálí do očí. Zkusí je zavřít a přece jen se o něj konečně pokouší malátnost. Jeho tělo už je slabé, konečně cítí příjemný pocit únavy.
Ruce si dá pod hlavu, naposledy se podívá na Mairon jak klidně spí a usmívá se. Pak se konečně podvolí spánku. Upadá do tmy, pomalu cítí klidný tepot svého srdce. Už vnímá jenom jemný šepot větru. Probouzí se na stejné louce jen vedle něj neleží Mairon, ale blonďatá dívka s drobnou postavičkou. Smála se na něj, pohladil jí po tváři a políbil na čelo. Ona mu přejela bříšky prstů po tváři a řekla „ Já si tě hlídám neboj,“
„ Lil chybíš mi,“
„ Já vím promiň Ramone, mnohem radši bych byla s tebou, musím už odejít,“
„ Proč Lil, proč?“ ptal se Ramon
Lil se jen usmála, pohladila jej po tváři „ Navždy tu pro tebe budu, jsem daleko a přitom blízko, ničeho se neboj,“
„ Nevím jestli mám tolik síly abych tento boj vyhrál,“
„ To víš že máš a přece tu máš i posilu,“ hlavou ukázala na spící Mairon.
„ Mairon není posila, jen mne doprovází,“
„ Je silnější než si myslíš nepodceňuj ji jen proto že je to dívka.“
„ To bych si nikdy nedovolil, já jen není ještě připravená na tak velký úkol,“
Lil se blaženě usmála „Hlupáčku je toho tolik co ještě nevíš,“
Světlo náhle pohlcovalo její tělo, světlo které pálilo Ramona do očí.
Chce jít za svou láskou, láskou kterou viděl zřejmě naposledy. Její oči, rty, tělo, tělo kterého se mohl dotýkat, laskat, milovat se s ním.Lil v poslední chvíli mluvila, její rty se hýbaly, neuměl odezírat, chtěl vědět co říká.
“ Prosím řekni to ještě jednou!” křičí za ní. Nestihl to. Probouzí se pomalu ale jistě. Vidí že slunce právě vstává s ním, pocit probuzení do nového dne, možná že do nového života.
“Je čas začít nanovo” řekne si pro sebe a podívá se na Mairon jak spí a tiše oddychuje.
Potichu vstane a jde směrem do svěžího lesa. V rukou drží svůj meč, drží jej až zbytečně pevně. Krok za krokem, nachází se za chvíli na malé mýtince. Probouzí svůj meč k životu, jeden krouživý pohyb za druhým. 
Kapka rosy padá Mairon na čelo. „ Probuď se Mairon!“
Oči se jí rozevírají, konečky prstu si setře kapku a posadí se. podle východu slunce ví že je čas pokračovat v cestě. Rozhlídne se kolem sebe a vidí že Ramon neleží vedle ní, nikde není. Rychle se postaví na nohy, kolem pasu uváže pochvy s meči a jde po stopách které vidí v půdě. Je ve střehu, tep jejího srdce je rychlý. Co to bylo za hlas který jí zněl v hlavě? To přece není možné? Už se vrátili? Ale jak... jak je mohli najít?
Běží lesem, musí ho přece najít. Jakákoliv větcička jež se jí otře o tvář, přidá na její tváři šrám, nedívá se zpět musí ho vidět a pokuď možno živého. Přece nemohl zmizet, byl to tak skvělý plán, musí to zvládnout a najít jej.
Před jejíma očima se náhle rozprostřela jako by veškerá krása světa, jen kdyby věděla co to je za pocit. Malý palouček, studánka, a snad je to anděl, nebo ďábel? Kdo jí okouzlil mysl není možné aby to byl člověk. Meč tančí s ním, jako by byli jeden. Opřela se o kůru stromu. Bylo dobrá viditelnost ale Mairon si našla slepé místo, nesmí ji vidět, myslel by že má pro něj slabost.
„ Nesmím podlehnout jeho žáru co něj číší, přece to musím ovládnout,“
Kde je její síla když ji potřebuje, proč ji opuští?
Kde je ta moje síla když ho vidím, kde je má hrdost když jsem s ním? Opouští mě a přitom jsem se nikdy necítila lépe. Jen stačí pohled na to tělo a projede  mnou záchěv snad sta pocitů, už se nechci od něj odpoutat.